Blog

Děti Slunce

V jednom z minulých příspěvků jsem předznamenal, že tento blog nebude jen o svatbách. Život totiž nejsou jen svatby. Řekl by filozof. A tak se tu čas od času objeví fotografie a články z trochu jiného soudku. Tento článek vyšel v časopise Digifoto. Jmenoval se „Jak jsem fotil v pekle“. Původní název „Děti Slunce“ neprošel. A tu ten článek pod oním názvem teď zveřejním. Článek je vlastně reportáží, nahlédnutím do každodenního života na jedné albánské skládce. Tak tedy, dámy a pánové, přeji ničím nerušené počtení. Třeba někoho tato reportáž přivede do stavu filozování o životě a jeho smyslu.

Jak jsem fotil v pekle

Děti Slunce

„Albánie je malá země, má jen něco přes 3,5 milionu obyvatel. Ekonomicky na tom nebyla nikdy moc dobře, patří mezi deset nejchudších evropských zemí. Polovina obyvatelstva se zabývá zemědělstvím a druhá polovina obyvatelstva se snaží okrást tu první pracující polovinu. Země se potýká s vysokou nezaměstnaností, korupcí dosahující až na nejvyšší místa a organizovaným zločinem.“ Takto se píše o Albánii v průvodcích. A jaká je realita?

To jsem se rozhodl zjistit v listopadu loňského roku. Chtěl jsem na vlastní oči vidět, jak se Albánie dotkla ekonomická krize a jaké na zemi zanechala následky. Tedy, upřímně řečeno, chtěl jsem vidět, jak se dotkla těch nejobyčejnějších a nejchudších obyvatel a pokusit se to vše zachytit na fotografiích. Přes neziskové organizace jsem tedy sehnal kontakty na místní doktory spolupracující s dalšími různými světovými neziskovkami. S jejich pomocí jsem se chtěl dostat co nejblíže k těm nejchudším a nejobyčejnějším lidem.

O Albánii jsem toho před odletem moc nevěděl, snad jen to, co se dá vyčíst různě po internetu – tedy že je zde neuvěřitelně vysoká kriminalita, že elektřina se zde zapíná jen na několik hodin denně, pitná voda tu neexistuje a „jo“ doprovázené kýváním hlavy znamená ve skutečnosti důrazné „ne“.

Náklaďák vyklápí na skládce odpadky

Ihned po příletu jsem podroben rychlému výslechu, proč jsem se do Albánie vydal, za kým tam jedu a kdy se vracím zpět? Když na všechny otázky odpovím, tak se vydávám směnit peníze a sehnat taxi. O taxi tu skutečně nouze není, už v letištní hale se o mě doslova poperou dva taxíkáři. Jejich počáteční předhánění, kdo mi dá lepší cenu, se mění v pravou bitku. Vybírám si toho levnějšího a rychle ujíždíme do Dürres, kde mě má čekat Dr. Huta, se kterým jsem si předtím dopisoval.

Dr. Huta mě čeká na smluveném místě, zajistil mi dokonce i nocleh v centru města. Jaký to přepych, říkám si. Když se ubytuji, tak se dávám hned do práce. Vybaluji fototechniku, kontroluji paměťové karty a spěchám za doktorem do ordinace. Ten mi velmi rychle a stručně objasňuje místní situaci. Pokud chcete, aby vás zde v nemocnici ošetřili, musíte zaplatit, pokud chcete účinné léky, tak musíte opět zaplatit, pokud chcete na operaci (čehokoliv), tak musíte zaplatit opravdu hodně a více lidem. Oficiálně zde žádné poplatky neexistují ale skutečnost, že Albániie je jednou z nejzkorumpovanějších zemí v Evropě se prostě podepisuje na všem. Dr. Huta tedy funguje jako jakýsí azyl pro chudé. Pomáhá převážně rakovinou postiženým lidem, kteří jsou již v konečném stádiu nemoci a v podstatě čekají na smrt. Společně s asistenty za těmito pacienty jezdí a poskytuje jim zdarma léky a odbornou lékařskou péči. Peníze shání různě po světě, od neziskových organizací až po sponzory. Je to skutečně muž činu, už po několika minutách mi navrhuje, že bychom se k několika pacientům mohli vydat. Souhlasím.

Pes na skládce nese mršinu

Jedeme po rozbořené kamenité silnici, resp. po něčem, co se snaží tvářit jako silnice a jedeme opravdu hodně pomalu, takže mám dost času na to, abych se mohl kochat okolní krajinou. V něčem průvodce skutečně nelhaly, Albánie je poseta snad tisíci bunkry. Jsou všude, na polích, na zahradách, uprostřed měst, na plážích, prostě všude. V duchu si bunkry přirovnávám k sochám Moai z Velikonočních ostrovů, což mě rozesměje. Jsme na místě, zastavili jsme někde ve vesničce v horách a stojíme u malého domečku, před kterým se srotily desítky lidí. „To je rodina té paní, ke které jdeme. Mají o ni starost, prý se jí přitížilo.“, vysvětluje mi Dr. Huta. Fatima, jak se ona paní jmenuje, je 80letá stařenka trpící nádorem na vaječnících. Podle doktora je její fáze rakoviny již neléčitelná. Fatimě podává injekci morfia proti bolestem. Jsem překvapen zájmem rodiny o mou osobu. Chtěl bych fotit ale moc to nejde, protože jsem neustále zahlcován kávou, vodou, sladkostmi a kdo ví, čím ještě. S díky odmítám. Lidé jsou zde opravdu milí. Přikláním se k Fatimě a podávám jí ruku. Ta se na mě usmívá a je vidět, že ji to stojí mnoho sil. Přeji ji hodně zdaru a loučím se s ní. Doktor velí k odjezdu. Domlouváme se na další den a já se odebírám vyspat.

Ráno přicházím do ordinace brzy. Dr. Huta sedí u stolu a něco píše. Prohlížím si dokumenty ale ničemu nerozumím, Albánština je na mě moc složitá. Ale přeci jen! „Fatima“, píše se na jednom. „To je ta paní, u které jsme byli včera?“ ptám se doktora. „Ano, to je ona, případ je uzavřen.“ odpovídá mi. „Jak uzavřen?“ nechápu. „Fatima před chvílí zemřela, případ je uzavřen.“ vysvětluje mi s klidnou tváří doktor. Sedím a mlčím, nevím, co si o tom mám myslet. Před pár hodinami jsem ji držel za ruku a ona se na mě smála. Ticho přerušuje až doktorův asistent, který sem přišel a ptá se mně, jestli chci nafotit peklo? Peklo? Co to asi je? Zvědavě kývu, že chci. Vydáváme se tedy na cestu.

Jedeme do Porto Romana, malého přístavního městečka poblíž Dürres, kde prý nejlépe porozumím skutečné situaci obyčejných lidí v Albánii, alespoň to mi tvrdil Dr. Huta a jeho asistent. Cesta z Dürres do 15 km vzdáleného Porto Romana trvá autem po rozbitých silnicích zhruba hodinu. Auto se plíží krokem a když vyhlédnu z okna, spatřím starou paní na kole, jak nás svižně s drncáním předjíždí. Silnice jsou tu skutečně v dezolátním stavu, asfalt tu neexistuje a tak se díry zasypávají kamením, větvemi a prostě vším, co je nablízku. Auto prudce zastavuje. Před námi leží na zemi mrtvý kůň a my jej objíždíme. Asi jej někdo před námi srazil a s jeho odklizením si nikdo moc těžkou hlavu nedělá. Jako vlastně s ničím.

Chlapec ukazuje na bagr na skládce

Johny, jak říkám asistentovi, mi zatím objasňuje situaci Porto Romana. V prosinci 2007 albánské ministerstvo hospodářství, obchodu a energetiky a generální ředitel italské energetické společnosti Enel, Fluvio Conti podepsali memorandum o porozumění (MoU) pro rozvoj energetiky v Albánii. Podle podmínek tohoto memoranda se s Enel dohodli na výstavbě uhelné tepelné elektrárny (TPP), která má stát v Porto Romanu. Výstavba elektrárny má být východiskem ze současné energetické krize, která otřásá celou Albánií. Je to jistě skvělý plán, nebýt toho, že stavba ne-ekologické elektrárny se plánuje na místě, které je již tak extrémně zamořeno toxickými látkami ze skládky a blízkého přístavu. Celý plán výstavby včetně výběrového řízení firmy, která stavbu povede, je naprosto neprůhledný, jak už tu bývá zvykem. Lidé se sice bouří, nikdo je ale neposlouchá a elektrárna se pomalu začíná stavět.

Na první pohled je Porto Romano obyčejné městečko, spíše vesnice, ne moc odlišná od jiných v Albánii. Po chvíli ale člověka překvapí všudypřítomný odporný smrad. Je to zápach z nedaleké skládky, kam se sváží odpad z Dürres a okolí. Kolem skládky jsou rozsáhlé mokřady, na kterých si ti nejchudší z chudých staví svá skromná obydlí. Skládku už vidím a ten pohled je nepopsatelný, statisíce tun odpadu, po kterých pobíhají krávy, prasata, slepice a hlavně děti. Snad stovky dětí tu sbírají odpadky a nosí je do obrovských pytlů. Johny mi vysvětluje, že si takto vydělávají na živobytí. Hledají sklo, plechovky a cennosti. Plechovky a sklo se pak vozí do výkupu v Dürres. Za celý den práce si vydělají něco kolem tří eur. Na skládku je prý denně vyvezeno zhruba 200 tun odpadu. Porto Romano je extrémně znečištěnou oblastí s vysokým výskytem nádorových onemocnění a to nejen u starších a dospělých lidí ale také u dětí. Místní lidé přicházejí v podstatě každý den do styku s toxickými látkami. Vyváženy jsou sem zkažené potraviny, mrtvá zvířata, chemikálie, odpad z demolic ale také infekční bioodpady.

Chlapec třídí odpad na skládce

Zastavujeme, ihned se kolem nás seběhne dav lidí, dětí i dospělých. Vyptávají se na mě, asi tady uprostřed skládky ještě nikdy neviděli „zápaďáka“ ověšeného foťáky. Opouštím Johnyho a vydávám se hlouběji do toho smradlavého pekla. Doprovází mě pár chlapců. Umí trochu anglicky a tak se mně vyptávají, jak se jmenuji, co tu dělám a jestli jsem z televize? Vysvětluji, že tu chci fotit, jak žijí a jak tu těžce pracují. Ale je to marné, fotit se nechce nikdo. Jakmile na někoho namířím fotoaparátem, tak jsem odměněn sprškou nadávek a dotyčný se skrývá za dlaněmi. Dobře, nechávám toho, schovávám foťák a snažím se s dětmi povídat. Ty když vidí, že nefotím, tak se chovají hned otevřeněji. Obdivuji je, jak jsou veselé, uprostřed toho hnusu a opravdového „pekla“ se umí radovat z maličkostí. Rozhoduji se, že tu budu fotit déle.

Kolem hlavy mi krouží snad tisíce much, občas si na mě nějaká drze sedne, na ucho, na víčko, sem tam některá zabloudí pod moje zpocené tričko. Neustále kolem sebe máchám rukama, abych ten dotěrný hmyz odehnal ale je to zbytečné. Mouchy jakoby se mi neustále smály svým výsměšným bzukotem, který už nenávidím. Do nosu se mi dere neuvěřitelný smrad, před kterým se nedá nikde schovat. Propadám se po kotníky do směsi nejrůznějších odpadků a bláta.

Jsem v Porto Romanu už sedmý a zároveň poslední den. Za ten týden co jsem chodil na skládku jsem si získal důvěru téměř všech místních dětí a mohl jsem bez problémů fotit. Nebylo to jednoduché nejen z důvodu jazykové bariéry ale také z hlediska náboženských rozdílů. Nikdo z místních nedovedl pochopit, že jsem ateista. Pro Albánce jste prostě katolík nebo muslim, něco z toho být musíte, jiná možnost pro ně neexistuje.

Nakonec se z dětí stali moji přátelé, byl jsem zván do jejich rodin na obědy, večeře a přátelská posezení. Bylo mi dovoleno nahlédnout do jejich soukromí v jejich skromných příbytcích uprostřed bažin Porto Romana. Dokonce jsem se zúčastnil mše v kostelíku nad vesnicí, kde si se mnou chtělo potřást rukou celé osazenstvo kostela. Byly to krásné chvíle. Dnes už ale nefotím, přišel jsem se „jen“ rozloučit.

„Martýnos, Martýnos, dávej pozor!“ křičí na mě Lafal, můj průvodce tímto peklem. Kolem mě se prořítí náklaďák a já mu tak tak stačím uhnout z cesty. Veze sem dalších pár tun odpadků z okolních měst, které tuhle skládku denně zásobují tunami odpadu. Náklaďák vyklopí svůj zapáchající náklad na hromadu, kolem které se okamžitě seběhnou děti s pytly a začnou ji prohrabovat. Do hromady najíždí rychle malý bagr a rozhrnuje ji do prostoru skládky. Děti utíkají za ním a hledají dál v jeho stopách.

Děti našly na skládce náboje

„Martýnos, není ti nic? Jsi celý?“ ptá se mně Lafal. Je mu asi patnáct a na skládce je to takový místní kápo. Odpadky nehledá, má za úkol navigovat přijíždějící náklaďáky, kam mají vysypat svůj náklad. Hlavně ale proutkem odhání všudypřítomná prasata a krávy, která patří místním rodinám a která se tu pasou na zbytcích jídla, aby nepřišla k újmě – aby je nepřejelo auto vezoucí sem odpadky. Lafal umí trochu anglicky a ihned se tedy chopil role mého průvodce. Když jsem mu řekl, že se jmenuji Martin, tak se mu stále nedařilo vyslovit mé jméno a proto mi začal říkat „Martýnos“, což se zalíbilo i ostatním ze skládky. Stal jsem se pro ně „Martýnosem z Československa“.

„Héj, pojď se sem podívat, co jsme našli!“ křičí na mě skupinka chlapců. Běžím za nimi, resp. pokouším se běžet. Stále se bořím hlouběji a hlouběji do hnijícího bahna. Můj běh připomíná spíš chůzi kosmonauta po měsíčním povrchu – výskok a zaboření se do smradlavé kaše. Když se k nim dostanu, tak mi nejstarší z nich, Musaf, kterému je sedmnáct, ukazuje hrdě kazetu s náboji do samopalu. „To jsem teď našel v krabici, jsou ostrý, fakt! Minulej měsíc jsem tu našel i samopal, mám ho doma, je krásnej.“ Jeho objev tu není ničím neobvyklým, zbraně se tu prý nachází docela často. Kdysi válkou zmítaná Albánie je jich plná a někteří lidé zřejmě usuzují, že nejlepší způsob, jak se zbavit zbraně je ten, že ji prostě vyhodí do popelnice. Neodolám, vytahuji foťák z brašny a dělám pár snímků. A pak další, s mými kamarády, na památku a na rozloučenou. Jak říkal válečný fotograf Patrick Chauvel „fotky pro mámu“.

Náklaďák přivezl odpad na skládku

Hodnocení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *