Břeclav, Valtice.. krásné místo, ideální pro svatbu. Možností, kde fotit je tu nespočet. Mám tu oblast moc rád, jižní Morava mi prostě přirostla k srdci. Je to hlavně lidmi. Jsou tu takoví poctiví, upřímní a úžasně milí. Na tuhle svatbu jsem se tedy moc těšil. Vstával jsem ve 4 ráno, připraven dorazit na místo včas, zachytit ty neopakovatelné momenty příjemně nervózních rodičů nevěsty, maminku chystající chlebíčky, tatínka lapajícího po dechu, když spatří svou dceru ve svatebních šatech a samozřemě přípravy samotné nevěsty. V hlavě tisíce nápadů, představ a tipů na místa, kde budeme fotit. Už si představuji svatební šaty vlající ve větru, zamilovaný pár pod starým dubem někde na Pohansku. A skutečně, povedlo se, i když poněkud jinak, než jsme si všichni předtavovali. Šaty opravdu vlály ale chvílemi až moc. Počasí se na nás domluvilo, vichřice zaútočila, zima zazimila. Ale neohrožený svatební fotograf neohroženě splnil svou povinnost a neohroženě fotografoval neohroženého ženicha s poněkud ohroženou nevěstou. Baže, málem nás to odfouklo. Ale dopadlo to dobře. Svatba se povedla. Myslím si, že spokojení byli všichni.
Domů jsem přijel někdy o půlnoci. Náměstí plné. Kam zaparkovat? Nechtělo se mi ověšen brašnami s fototechnikou chvátat přes celé město pěšky domů. Víčka se klíží, hlava plná zážitků, slepě tápající, volant mě neposlouchá, zapínám autopilota. Je sobota, temná noc, nic se nestane, když svou veteránku zaparkuji na reservé, je tu jedno místečko, jen pro mě. MMO, co to asi bude? Beztak nějaká firma prodávající levnou elektřinu, vyrojilo se jich tu přehršel. V neděli pracovat nebudou. Šup tam. Motor utichá, škrábu se po schodech do bytu, odhazuji foťák v dál a padám do postele. Usínám. Zdá se mi o starých dubech, cukroví a šatech vlajících ve větru. Zapomínám na MMO.
Rána po svatbách jsou taková zvláštní. Je to jako probudit se z těžké opilosti. Ale takové té hezké. Na všechno si pamatujete ale bolí vás celé tělo. Jakpak by nebolelo? Vstával jsem ve 4, domů jsem přijel o půlnoci a celý den jsem vesele poskakoval ověšen 10 kilovou taškou. Chce to pročistit hlavu, narovnat záda a pak se vrhnout střemhlav na edit fotografií. I návleknu na sebe prastarý oděv vhodný na návštěvu lesa. Les léčí, les pomáhá. Skvělý nápad. A zamířím tedy k mému povozu. Když tu náhle, co se děje? Na okénku září oranžový papírek. Městská policie nikdy nespí. MMO se mi vymstilo. Znám mnoho nadávek. Chystám se vydat encyklopedii nadávek. V tu chvíli jsem jich ze sebe chrlil velké množství v rychlé kadenci následující rychle za sebou. Připojuji mantry, nasedám do povozu a chystám se na městskou policii. A nezaplatím! Budu drsný. Vyčtu jim všechno. Bezďáky tu nechají a mě dají pokutu? Svět neviděl toto! A ejhle. Vyskakují mi před auto. Skrytí za sloupem, záludně se schovávající, vyčkávající na vhodnou chvíli. Předemnou se objeví terčík, jeho barva mě oslnila, upadám do kómatu ale rychle se probouzím. „Vy ste tam měl lístek, žejo?“ Celý se klepu, co na to říct? „Měl.“ Přikyvuji pokorně. Zuřivost je pryč, dostavila se bázeň a pokora před zákonem. To už tak bývá, ramena rychle narostla a rychle splaskla. „A víte, že za to můžete dostat až 2.500 korun pokutu? Ste stál na místě pro magistrát!“ Aha, tak MMO není firma nabízející levnou elektřinu, je to firma Magistrát města Olomouce! Já neznaboh, co jsem si to dovolil, to bude beztak drahý prohřešek! „Ale že je neděle, tak to vyřešíme domluvou. Kdyby to bylo v týdnu a byli to kolegové, tak to bude drahý.“ Kývu souhlasně hlavou, děkuji, pláču, líbám jim ruce, nohy a slibuji, že už to nikdy neudělám. Byli hodní. Jsem také hodný. Jedu do lesa. Nabažit se energie. MMO provázej mě na cestách.
